Anotace

Požadavek na stanovení závazných požadavků na denní osvětlení bytů byl stanoven již
v Athénské chartě (1933). Byla to reakce na neutěšené podmínky bydlení v městských
aglomeracích té doby. Myšlenky Athénské charty se plně uplatnily až při poválečné obnově
evropských měst na obou stranách tehdejší železné opony. Požadavky na denní osvětlení a
proslunění bytů se v československých normách začaly objevovat již na konci čtyřicátých let
minulého století. Vývoj normalizace postupně směřoval ke zjednodušení a částečnému
zmírnění původně přísných požadavků. Zejména bylo třeba reagovat na společenské změny
nastalé v 90. letech minulého století a na nové způsoby městského plánování a stavění
objevující se v této době. V České republice současně platné požadavky alespoň v minimální
míře zajišťují potřebný standard bydlení a přiměřenou kvalitu života uživatelů bytů. Vývoj
normalizace v oboru denního osvětlení a oslunění bytů jistě není ukončen. Bude v něm nutno
reagovat na další nové trendy ve výstavbě měst. Z hlediska zájmu ochrany zdraví a kvality
života obyvatel našich měst se ale zdá, že k případnému dalšímu zmírnění stávajících
požadavků již není prostor.


1. Vitruvius

Význam osvětlení denním světlem si uvědomovali lidé už ve starověku. V římské době bylo
sepsáno pravděpodobně více pojednání o stavebnictví a architektuře, ale dochovalo se z nich
jen jedno: Deset knih o architektuře (De architektura libri X) [1], které sepsal Marcus
Vitruvius Pollio (cca 80 až cca 25 př.n.l.). Toto dílo bylo populární i ve středověku. Existuje
více než padesát jeho opisů nalezených v různých místech Evropy, z nichž nejstarší pochází
už z 9. století n.l. V knize šesté v kapitole VI. odst. 6 můžeme číst:
6. Omniaque aedificia ut luminosa sint, oportet curari; sed quae sunt ad villas, faciliora
videntur esse, ideo quod paries nullius vicini potest obstare, in urbe autem aut communium
parietum altitudines aut angustiae loci inpediundo faciunt obscuritates. itaque de ea re sic erit
experiundum. ex qua parte lumen oporteat sumere, linea tendatur ab altitudine parietis, qui
videtur obstare, ad eum locum, quo oporteat inmittere, et si ab ea linea, in altitudinem cum
prospiciatur, poterit spatium puri caeli amplum videri, in eo loco lumen erit sine inpeditione.
6. Je nutno postarat se i o to, aby všechny budovy měly dobré osvětlení; u venkovských
dvorců je to však zřejmě dost snadné, poněvadž u nich nemůže v cestě stát zeď žádného
souseda, kdežto ve městě jsou na překážku a působí šero buď vysoké společné zdi, nebo příliš
stěsnaný prostor. Na to je třeba provést zkoušku: Na straně, ze které má přicházet světlo, se
vede přímka k vrcholku zdi, která se zdá překážet, až k místu, kam se má osvětlení zavést.
Jestliže při pohledu po této přímce je možno zahlédnout značnou část čistého nebe, nebude na
onom místě přístup světla rušen.

(A) Vitruviova „zkouška“ byla provedena pro obytnou místnost běžných půdorysných
rozměrů 4,5 x 3,5 m, světlé výšky 2,6 m, s oknem v ose místnosti šířky 2,3 m a výšky 1,6 m, s
parapetem 0,85 m a nadpražím 0,15 m. Ulice je široká 20 m a okno je stíněno protější řadou
domů výšky H (m). Posuzovaná obytná místnost je v nejnižším nadzemním podlaží. Parapet
okna je 1,8 m nad úrovní chodníku. Schéma uspořádání je na obr. 1. Přístup oblohového
světla by neměl být rušen alespoň od středu obytné místnosti, čemuž odpovídá úhel
β = arctg(1,6/2,7) = 30,65° . Maximální výška zástavby pro tento případ vychází

H1=1,8 + 22,7 tg(30,65°)= 15,25 m

Z jakéhokoli interiéru je stěží možno vidět oknem značnou část nebe. Dostatečná část nebe
však může být viděná při výšce stínění o něco nižší, než jak je vypočteno. Zkouška provedená
podle Vitruviova návodu nemůže být zcela přesná, protože stěží lze úplně přesně odhadnout,
co tento starověký architekt mínil, když psal „poterit spatium puri caeli amplum videri“. Podle
zde provedeného výkladu je stanovena výška protilehlé zástavby nad úrovní chodníku ulice
poněkud nižší než H1 v hodnotě H = 14 m.

o1.png
Obr.1: Geometrický model

2. Průmyslová revoluce v 19. století a Athénská charta

Nejlepší laboratoří pro výzkum vlivu slunečního záření a denního světla na zdraví lidí je život
sám. Doba průmyslové revoluce v 19. století byla spojena s nespoutaným prouděním lidí do
měst, chaosem v nich, se zvyšováním sociálního napětí a s všeobecným brutálním stavebním
vývojem využívajícím území měst na základě spekulací, kdy se podceňovaly požadavky
zdravého bydlení. Souvislost mezi výskytem infekčních nemocí a nedostatkem slunečního
záření a denního světla v bytech byla prokázána dlouholetou lékařskou praxí v té době.
Nezdravé podmínky na pracovištích i v bytech byly příčinou vysoké úmrtnosti. Přední
urbanisté na tyto skutečnosti reagovali v Athénské chartě z roku 1933 [2]. V tomto
dokumentu mimo jiné požadovali při plánování měst vytvářet podmínky pro zdravé bydlení.
V článku 26 této charty je požadováno stanovení minimální doby oslunění pro každý byt.
Sluneční záření patří mezi obnovitelné zdroje a má řadu příznivých vlastností. Léčí, těší, hřeje
a svítí zadarmo. Přímé využívání slunečního záření není spojeno s kontaminací životního
prostředí odpady. I když vztah mezi denním a umělým osvětlením v budovách je složitější,
než by se na první pohled mohlo zdát, může správně navržené denní osvětlení interiérů spořit
energii, kterou by jinak spotřebovalo umělé světlo. Přímé využívání slunečního záření
v budovách je tak neopominutelnou a vysoce účinnou součástí úsilí o udržitelný rozvoj.

Výstavba podle myšlenek Athénské charty byla realizována až po válce na obou stranách
železné opony. Mezinárodně uznávaným kritériem denního osvětlení je činitel denní
osvětlenosti D (%) zjišťovaný na vodorovné rovině ve výšce 0,85 nad podlahou
v podmínkách zatažené oblohy CIE 1:3.

(B) Požadavky na denní osvětlení bytů byly formulovány v různých národních normách.
Například v britské normě BS 8206-2:2008 se požadují minimální hodnoty tohoto činitele
v ložnicích 1,0 %, v obývacích pokojích 1,5 % a v kuchyních dokonce 2,0 %.

3. Normalizace denního osvětlení bytů v Československu

V prvních letech po válce se požadavky na denní osvětlení v československých technických
normách omezily na stanovení velikosti okna ve vztahu k podlahové ploše obytné místnosti.
V ČSN 73 0020 z roku 1955 se doporučovalo navrhovat plochu oken obytných místností jako
1/8 plochy podlahy. Je nutno poznamenat, že taková geometrická kritéria negarantují
uživatelům budov potřebné množství denního světla např. při stínění překážkami nebo
v případě balkónu nad oknem.

(C) V ČSN 36 0048 z roku 1960 byly již stanoveny požadavky v hodnotách činitele denní
osvětlenosti. Požadovaly se minimální hodnoty tohoto činitele v kuchyních, obývacích a
dětských pokojích 1,0 % a v ložnicích a jídelnách 0,5 %.

(D) V ČSN 36 0035 z roku 1968 byly požadavky na denní osvětlení uvedeny v závislosti na
třídě zrakové činnosti. Obytných místností se týkala třída V. s minimální požadovanou
hodnotou 0,5 %.

(E) V roce 1992 vychází ČSN 73 0580-2. Zde se pro obytné místnosti kromě požadavku na
minimální hodnotu 0,5 % prosadil i požadavek na hodnoty 0,75 % ve dvou místech
v polovině hloubky místnosti, přičemž průměr z těchto hodnot měl být 0,9 %.


4. Normalizace denního osvětlení bytů v České Republice

(F) ČSN 73 0580-2 z roku 2007 požadavky na denní osvětlení obytných místností významně
zjednodušila a zmírnila. Požadavek na minimální hodnotu 0,5 % byl zrušen. Požadované
hodnoty uprostřed místnosti byly sníženy na 0,7 %, ale požadavek jejich průměru 0,9 % zůstal
zachován. Další zmírnění se týká obytných místností s větší hloubkou než 6 m, kde kontrolní
místa nejsou v polovině hloubky, ale jen ve vzdálenosti 3 m od okna.

(G) Zrušením požadavku Dmin = 0,5 % bylo umožněno projektovat část obytné místností jako
prostor bez denního světla. Současné požadavky na denní osvětlení obytných místností jsou
proto již na samé hranici zdravotní a společenské únosnosti a jejich další zmírňování už není
možné. Přesto je ze strany realitních společností a některých architektů tendence k dalšímu
snižování úrovně denního osvětlení v obytných místnostech stále silná. V současné době se
pro obytné místnosti navrhuje limit D1 = D2 = 0,3 až 0,5 % tj. snížení množství světla na
polovinu až třetinu dnes požadované hodnoty.

obr-2.png
Obr. 2: Vývoj požadavků na denní osvětlení obytných místností. V půdorysu typické obytné místnosti jsou zobrazeny požadované hodnoty činitele denní osvětlenost v procentech


5. Modelový výpočet

Na modelovém příkladu podle obrázku 1 byl proveden výpočet minimálních hodnot činitele
denní osvětlenosti Dmin (%) a zároveň hodnot uprostřed místnosti D1 (%) v závislosti na výšce
H (m) zástavby. Výpočet byl proveden programem SVĚTLO+. Zjištěnou závislost
dokumentuje obrázek 3. V tabulce 1 jsou uvedeny použité hodnoty.

t1.png
Tabulka 1: Hodnoty použité při modelovém výpočtu

o3.png
Obr. 3: Hodnoty činitele denní osvětlenosti v modelové místnosti, v závislosti na výšce budovy v ulici o šířce 20 m

o4.png
Obr. 4: Profily ulic dle individuálních požadavků

o5.png

Obr. 5: Rozložení denního světla podle individuálních požadavků

6. Závěr

Výsledky modelového výpočtu opravňují ke konstatování, že požadavky na denní osvětlení
obytných místností formulované v platných technických normách o denním osvětlení
obytných místností přibližně odpovídají představě, kterou zaznamenal Marcus Vitruvius
Pollio už v prvním století před naším letopočtem. Některé neodůvodněné návrhy na změnu
těchto požadavků vycházející z představ některých realitních společností jsou v rozporu se
staletou tradicí výstavby lidských příbytků a nemohou přispět k udržení kvality života a
zdraví uživatelů obytných budov.