V historickém vývoji krytin v Čechách a na Moravě z pohledu dějin se zaměřím na střešní krytiny tvrdé pro šikmé střechy. Mezi stálice patří břidlice, pálená krytina, betonová krytina a eternitové šablony. Tyto krytiny mají svůj historický původ, současnost i blízkou budoucnost.

Pálená krytina

První zmínka o výrobě pálených střešních tašek se datuje kolem roku 2300 před našim letopočtem. Jedná se o tzv. Tegulu a Imbrex, nalezené v domě cihláře v Myloy u Argosu. Při expanzi římských legií v prvním století našeho letopočtu se tato střešní krytina dostala na naše území. Podle výbrusu střepu však byla nejspíš dovezena, protože hlína obsahovala příměsi, které se u nás nevyskytovaly. Po velmi pozvolném období se výrazně začalo s výrobou pálených tašek až v desátém století, kdy také dochází k dělení výroby na cihláře zdící a cihláře krycí. Ruční výroba střešních tašek skončila až na přelomu 19. a 20. století i přesto, že už od roku 1840 bylo možno tašky z jílu a hlíny vyrábět pomocí ručního lisu [a], pak ručního šnekového lisu a asi kolem roku 1870 strojně lisované a tažené tašky.

a b

Z nálezů pálených tašek se dají tašky rozdělit do tří skupin na laťové, klenuté a rovné [b]. Tyto se dále vyvíjely do různých modelů. Pro představu o vývoji „obyčejné tašky“, jak se dříve nelichotivě označovala taška bobrovka, se můžeme přesvědčit při pohledu na rozdíly na patě (koncová, viditelná část tašky), rozdílnému způsobu při provádění nosu (závěsu, pupku), profilování lícové plochy, drážkování svislé styčné plochy, které se provádělo pro lepší soudržnost s maltou.
Současná výroba u nás se odráží od více jak dvoutisícileté historie. Není však tak pestrá, jako to bylo za časů ruční výroby. Tam se vyráběly hřebenové vzdušníky a také vzdušníky do plochy. Krajové tašky, konkávní a konvexní tašky, konické tašky pro krytí kuželovitých střech a úžlabí, zdobné hřebenáče včetně ukončujících byly samozřejmostí všech vyspělých cihelen, jako byly cihelny Františka Slavíka v Hrochově Týnci, JUC Josefa Tomáška z Vysokého Mýta či Heinricha Czeikeho z Kunina. Za českou tašku lze považovat tašku „bydžovku“ (taška bobrovka se segmentovým řezem a boční polodrážkou) a za českou technologii krytí se považuje korunové krytí taškou bobrovkou se segmentovým řezem..

Břidlice
Pokrýváním břidlicí se začalo ještě před znalosti těžby kamene a to jak v lomech tak dolech.

c d

V oblasti Alp a Pyrenejí se tamní obydlí pokrývala kamennými deskami padlými z horských masivů a sbíraných ze svahů ležících v blízkosti těchto objektů [c]. Tyto uvolněné kamenné desky se volně pokládaly na konstrukci z větví o sklonu střechy 20o až 25o stupňů. Touto technologií byly taktéž pokrývány první střechy z břidlice. Dnes se ji říká divoké krytí . První břidlicová tvarovaná šablona pro pokrývání se datuje o několik staletí později, a to z doby římské , kde se používal šestihran s dírkou pro kovaný hřeb [d] . Břidlici si však Římané museli vozit z Pyrenejského poloostrova.
S odstupem několika staletí se na evropském kontinentu utvořily čtyři technologie pokrývání. Je to Anglické dvojité krytí ze čtverců a obdélníků . V Německu je to krytí šupinou z oblých tvarů , ve Francii pak šestiúhelníkovou šablonou . Jediná technologie, která je pojmenována pouze regionálně, je jednoduché krytí čtvercovým formátem s pojmenováním Moravské krytí [e].

f

Právě na Moravě, kde např. ve Svobodných Heřmanicích byla zahájena těžba v roce 1776, lze hledat epicentrum historie pokrývání břidlicí u nás. V oblasti Moravskoslezského kulmu, který se nachází v trojúhelníku mezi Olomoucí, Vrbnem pod Pradědem a Opavou [f] , bylo roku 1852 v provozu 75 lomů. Břidlice nacházela rozsáhlé uplatnění a ve 40. a 50. letech 19. stol. se jí nahrazovaly doškové a šindelové střechy. Odbyt stále stoupal a lomy nebyly schopny potřebu pokrýt. Začala se proto dovážet anglická, francouzská a porýnská břidlice z Německa. Začátkem 20. století, kdy byl uveden na trh se střešními krytinami eternit, dochází k útlumu těžby. Ve 30. létech 20. století se začalo s obnovou zničených dolů v 1. světové válce. Další útlum nastal během 2. světové války. Následovala politická rozhodnutí a dochází k uzavírkám ložisek s těžbou břidlic. Postupně se podařilo některá ložiska obnovit, ale s těžbou břidlic pro pokrývání střech se zčásti dařilo pouze na dole Lhotka u Vítkova. Z tohoto dolu byla počátkem 80. let minulého století dodávána břidlice na střechu Národního divadla v Praze. V současnosti práce na tomto dole s těžbou pro střešní tvarovky nepokračují.

Betonová taška
Betonová směs pro stavební účely je známá již z doby antického Říma. Pro stavbu rozsáhlé kopule dodnes dochovaného světoznámého Pantheonu byl použit římský litý beton „Opus caementium“. Ten se pak s úspěchem používal v mnoha evropských zemích. Teprve s odstupem cca 2 000 let však vzniká tvarovka, střešní taška z betonu [g].

g h

Vznik betonové tašky se nijak neliší od vzniku ostatních střešních krytin. To znamená, že vzniká v oblasti s výskytem základního materiálu a v době, kdy lidstvo dospělo k myšlence využití místního surovinového zdroje. Spolu s vyspělostí techniky a znalostí zpracování hmoty byl možný její zrod.
Prvním výrobcem a vynálezcem betonové tašky byl Adolph Kroher. První tašku z cementu vyrobil v roce 1844 ve své cementárně ve Staudachu cca 10 km od Chiemsee. V počátcích vyrobil 125 kusů střešních tašek za den.
Soutěžení ve vlastních řadách při výrobě střešních tašek však této krytině nikterak neprospělo. Ba naopak. Vlastní branže si zasazuje rány. Začaly se projevovat nekvalitní výrobky. Tašky z méně hod¬notných cementů a s úsporným záměrem prosakovaly a jejich kvalita neskýtala Adolphem Kroherem deklarované kvality. Přibývalo těch, kterým kromě pečlivosti při výrobě chyběla i odborná znalost. Pan Kroher na tyto nekalé praktiky
upozorňuje ve své brožuře z roku 1878. V podstatě se jedná o první výrobní normu [h].

V roce 1954 se v Heusenstammu začala vyrábět „Frankfurtská vlnovka“, obdoba v současné době nejpoužívanější beto¬nové střešní tašky na evropském trhu. U nás se začalo s výrobou betonových střešních tašek koncem prvního desetiletí 20. století. Je ještě pár jedinců, kteří se k této ruční výrobě, zaniklé po 2. světové válce, vrátili a provozují na původním zařízení. Tak jako u pálené krytiny měla ruční výroba tašek, zařazena do seznamu „cementového zboží“, daleko větší sortiment modelů tašek včetně zdobných hřebenáčů.

Eternitová krytina
Na konci 19. století se podařilo po sedmi létech výzkumu ukončit Ludviku Hatschekovi, zakladateli továrny Eternit, vývoj zcela nového materiálu, který pak měl změnit střechy tohoto světa. Azbestocementová krytina byla 15.7.1901 uznána jako rakouský patent pod číslem 5970. Svůj patent ohlásil v roce 1900 jako „Postup pro výrobu desek z umělého kamene vyráběných z vláknitých látek a hydraulických pojiv“. Licence pro tento postup prodával Hatschek do celého světa. Již v roce 1910, pouze jedno desetiletí po udělení patentu, existovaly továrny na výrobu eternitu mimo jiné ve Francii, Švýcarsku, Německu, Rakousku, Maďarsku, Belgii, Holandsku, Portugalsku, Itálii, Velké Británii, Švédsku, Dánsku, Rumunsku, USA a v Kanadě.

ch  i

V roce 1910 začal František Hloch , zakladatel firmy Zenit v Šumperku vyrábět „azbestovou břidlici“ [ch]. Po vleklých sporech o patent firmu Zenit ovládl pan Hatschek a vytvořil novou společnost Eternitové závody Hatschek. Rozšířil se výrobní sortiment [i] a společnost se snažila získat vliv nad celým Československem. Získala kapitálovou účast v Praze a v Berouně. Po válkou zničeném závodu se výroba znovu rozjela a od roku 1990 přechází výroba na bezazbestové krytiny. Pozoruhodné na tomto postupu je to, že i po přechodu od přírodních azbestových vláken na organická, tj. syntetická umělá vlákna v roce 1996 zůstal princip postupu nezměněný.

Blízká budoucnost
Z výše uvedených střešních krytin je patrné, že si prošly vývojovým i kvalititavním obdobím a jsou připraveny i nadále se uplatnit na našem trhu. Budou mít však větší konkurenci a to v nástupu nových materiálů. Mezi největší patří plechové šablony, které získávají stále větší oblibu u zákazníků. Měnící se požadavky na střešní krytinu jim přihrávají. Jsou lehké, pro sklony šikmých střech včetně technických požadavků na doplňky variabilní.
Je třeba se připravit i na další zamýšlené požadavky na střechy. To jsou „bílé“ střechy jako ochrana před globálním oteplováním . Nevím, jak se tímto požadavkem vypořádají regiony, kde jsou střechy pokryté tradičním způsobem z místního zdroje, například břidlici.

Literatura

[1] Filli Bender: Dachziegel als historisches Baumaterial, Avderweit, 1999
[2] RNDr Stanislav Staněk: Dějiny dolování ve Slezsku, VTS 1991
[3] Rohstoffe, Herstellung unu Recycelfähigkeit von Dachsteinen, Braas, 1992
[4] ing. Zdeňka Cáhlíková: Historie závodu Šumperk, Cembrit, 2010
[5] Richard Mlýnek: Tegularium, Sbírka střešních tašek

Richard Mlýnek

Mlýnek, s.r.o. , U Cukrovaru 1663/4A , mlynek@mlynek.cz

Tento příspěvek zazněl v rámci 20. ročníku konference Izolace 2019 a pan Richard Mlýnek byl oceněn Řádem zlatého hořáku za celoživotní práci v oboru.