Zásady montáže střech z asfaltových šindelů

/autor: /

V dnešní době lze asi obtížně hledat pokrývačskou firmu, která se ve své praxi nesetkala s realizací střechy z asfaltových šindelů. Přes veškerou osvětu ze strany seriozních prodejců krytiny se lze, bohužel, často setkat u montážních firem s naprostou neznalostí tohoto produktu a neznalostí základních pouček, jejichž respektování vede ke kvalitně odvedené práci.


Charakter této krytiny vyžaduje pečlivý přístup ve všech fázích montáže střešní skladby. Velkou pozornost je nutné věnovat již volbě materiálu použitého na vytvoření záklopu, zejména jedná-li se o prkna. Řezivo nedostatečné tloušťky, vlhké nebo široké většinou způsobí tvarové deformace povrchu střechy, které mají vliv v lepším případě „jen“ na estetický výsledek díla.


Živičný šindel totiž veškeré nerovnosti podkladní konstrukce přizná. Obecně se uvádí, že použitá prkna by měla mít šířku kolem 120 mm a vlhkost pod 18 %. Tloušťka prken je závislá na osové vzdálenosti nosných podpor (obvykle krokví) a nesmí být menší než 26 mm. Správně nadimenzovaná tloušťka prken zajistí minimalizaci průhybu podkladní konstrukce, vzniklého vlivem zatížení střešního pláště. Prkna musí být zbavena zbytků kůry vzhledem k možné přítomnosti dřevokazného hmyzu. Měla by být vhodně ošetřena proti dřevokazným houbám, případně protipožárně.


Obvykle se doporučuje prkenný záklop opatřit vyrovnávací a separační podložkou. Technicky spolehlivějším řešením vytvoření záklopu je použití velkoplošných bednících desek, které při správném uskladnění mají optimální vlhkost, při srovnatelné tloušťce vždy lepší ohybové vlastnosti a zejména vyšší objemovou stálost. Použitím těchto materiálů je obvykle snazší docility optimálně rovný podklad pod krytinu.


I u desek je vždy nutné výpočtem stanovit minimální tloušťku materiálu, opět vzhledem k osovým vzdálenostem podpor, sklonu střechy a výpočtovému zatížení střešního pláště. Desky se obvykle kladou delší stranou horizontálně a vždy na vazbu tak, aby se docílilo jejich vzájemného spolupůsobení. Dovolený průhyb je 1/300 rozponu podpor. Obecné zásady pro tesařské konstrukce se řídí příslušnými ČSN.


Záklop se obvykle zabezpečuje před položením krytiny proti srážkové vodě. Na provizorní zakrytí střechy je nutno použít jen materiály s nenasákavou, nehnijící a tvarově stabilní nosnou vložkou, dokonale vypnuté před přikotvením na bednění. Nejsou-li tyto požadavky na podkladní pás splněny, je nezbytně nutné takové provizorní zakrytí bezprostředně před montáží krytiny odstranit. Nasákavá nosná vložka u provizorního zakrytí totiž ve většině případů vede ke zvlnění povrchu šindelů. V současné době jsou na našem trhu vícefunkční materiály, které splňují požadavky na vyrovnávací separační vrstvy se současným zajištěním vodonepropustnosti. Funkci provizorního zakrytí konstrukce kvalitně splňuje i pojistná hydroizolace, je-li její použití ve střešním plášti nutné.


Jako pojistné hydroizolační pásy se používají tavitelné živičné membrány s netlející tvarově stabilní nenasákavou nosnou vložkou nebo pásy samolepící. Je nutné je používat vždy v místech nízkých sklonů střešních ploch (minimální sklon bez pojistné hydroizolace se řídí předpisy výrobce konkrétního šindele, případně dle ČSN 73 1901) a v místech, kde lze předpokládat i  krátkodobé zadržení srážkové vody, resp. dlouhodobé zadržení sněhu.


Jedná se zejména o úžlabí, zaatikové žlaby, prostory nad nadstřešním zdivem, komínová tělesa, vikýře a další vystupující konstrukce. Použití pojistné hydroizolace je nutné zvážit i v místech, kde střešní plášť přesahuje půdorys obvodového pláště budovy a to zejména ve vyšších sněhových oblastech a v místech, kde lze obecně předpokládat nerovnoměrné odtávání sněhu.


Toto opatření je nutné z toho důvodu, že živičné šindele patří do kategorie skládaných krytin, u kterých je vodonepropustnost
zajištěna vzájemným přesahem a nikoliv konstrukcí spojů jednotlivých vrstev. Ve výše popsaných místech může dojít ke vzlínání vlhkosti mezi šablonami, kterou v tom případě pojistná hydroizolace bezpečně odvede mimo půdorys střechy. Na tavitelné pásy se živičné šindele vkládají do roztaveného povrchu pásu, v případě samolepících materiálů se krytina pokládá za studena pomocí mechanického kotvení.


Vlastnímu pokládání krytiny musí předcházet pečlivé rozměření střechy, které určí horizontální a vertikální kresbu viditelné části krytiny. Vzhledem k povoleným tolerancím rozměrů materiálu daných normou ČSN-EN 544 (3 promile v deklarované délce i šířce šablon) může totiž bez důkladného rozkreslení pokládaného povrchu dojít k tomu, že kresba šablon nebude pravidelná.


Šindele se obvykle kotví k podkladu mechanicky. Pro mechanické kotvení je nutné používat kvalitní spojovací prvky, které svým
tvarem a profilací zajistí zvýšenou výtažnost z bednění, plochou hlavy hřebíku nebo spony neumožní protržení nosné vložky šindele při namáhání sáním větru a současně mají, díky své povrchové antikorozní úpravě životnost srovnatelnou s životností krytiny. Při volbě kotvících prvků je nutné znát materiál, který byl použit na zhotovení záklopu.


Všechny spoje krytiny s klempířskými prvky je vždy bezpodmínečně nutné těsnit pomocí živičných nebo silikonových tmelů (lepidel). Lepidla a tmely na bázi živice jsou materiály, které jsou trvanlivé pouze na těch místech, která nejsou dlouhodobě vystavena účinkům ultrafialového záření. Mají-li být tmely použity na viditelných plochách, je nutné je proti účinkům UV záření chránit (např. zasypáním granulátem), případně se na tato místa musí použít materiály odolné UV záření. Přesah živičné skládané krytiny přes klempířské prvky musí být minimálně 100 mm. Materiál použitý na lemování by měl mít životnost alespoň odpovídající životnosti krytiny. Lemování okrajů střechy (nebo komínových těles atd.) totiž nelze během životnosti střešního pláště bezpečně udržovat.


Při montáži je nutné umožnit krytině aktivaci jejích termobodů. To jsou „samolepící“ plochy, z výroby nanesené na krytině, určené ke vzájemnému slepení řad šablon šindelů ve vertikálním směru ploch střechy, tedy k zamezení nadměrného dynamického namáhání vlastní krytiny a k zabezpečení vodonepropustnosti skladby reálnými přesahy jednotlivých šablon. Častým názorem je, že ke slepení a homogenizaci této krytiny dojde automaticky po jejím položení, a to nejpozději v okamžiku, kdy bude povrch střechy vystaven vyšším teplotám.


Tento předpoklad je však mylný. Termobody jsou plochy na povrchu šindelů, které jsou vyrobeny ze speciálně upraveného asfaltu. Ten za určitých podmínek vykazuje vysokou viskozitu, která ve svých důsledcích může způsobit přilepení sebe k ostatním hmotám, případně sama k sobě. Obecně je možné toto chování termobodů připustit pouze u malých sklonů střešního pláště při současném vystavení relativně vysokým teplotám povrchu střešního pláště. V ostatních případech je nutné vždy zohlednit sklon střešního pláště, umístění objektu v terénu, smysl orientace ve vztahu ke světovým stranám (ochlazování a oteplování střešního pláště) apod. Na základě výše popsaného lze tedy doporučit, aby prováděcí společnost vždy provedla taková technická opatření, která povedou k bezpečnému slepení šindelů v místech termobodů (např. aktivace termobodů horkovzdušnou pistolí s následným zabezpečením fyzického kontaktu šablon až do jejich úplného vychladnutí apod.).


O tom, na co si je při pokládce kritin ze živičných šindelů ještě dávat pozor, se můžete dozvědět v květnovém čísle časopisu Střechy, fasády, izolace, kde naleznete článek v nezkrácené podobě. Květnové číslo vychází 3. května 2006.


Vydavatelem časopisu Střechy fasády, izolace je společnost MISE s.r.o.


Problematika poruch živičných šindelů je podrobněji zpracována na portálu www.izolace.cz v části zvané poruchy.