Časy se mění a střechy také

/autor: /

O kulturních hodnotách historických staveb a jejich přínosu pro kvalitu života společnosti pochybuje nejspíše málokdo. Pokud takovou stavbu vnímáme jako celek, pak nemůžeme zapomenout na její střechu. I ona je významnou součástí architektury, stavitelské historie a dokladem dobové šikovnosti řemeslníků, kteří na ní pracovali. Ing. arch. Miloš Solař z Národního památkového ústavu je odborníkem, který se střechami dlouhodobě zabývá, a to především těmi dotvářejícími malebný vzhled historického jádra Prahy. Jeho poznatky o těchto střechách, ale nejen o nich, se pokusí zprostředkovat následující text.
Hodnota historických staveb
„Na začátku bych chtěl upozornit, že péče o architektonické dědictví a jeho ochrana není samoúčelnou činností. Samozřejmě si lze představit život bez památek, stejně jako bez literatury a dalších forem kultury. Avšak jaký by to pak byl život? Nejspíše by mu chyběla kvalita, přidaná hodnota a pocit jedinečného prožitku, který přináší setkání s nějakým projevem kulturní tvorby lidstva. Tento prožitek nabízejí také historické stavby, které se diametrálně odlišují od soudobé stavební produkce,“ vysvětluje Solař a dodává, „památky nás okouzlují nejen vnější podobou, ale také použitými konstrukčními systémy a stavebními materiály.“
Historické stavby je třeba nejen zachovávat, ale také udržovat při životě. Tedy hledat nové využití pro ty, které je ztratily, opravovat je a případně adaptovat. Úpravy a opravy by však měly respektovat jejich kulturní hodnotu. Jinak bychom se brzy mohli v našich městech a obcích ’kochat’ pohledem na monotónní zástavbu domů s polystyrenovou fasádou, plastovými okny, plochou střechou a fotovoltaickým systémem. Architektonické dědictví zdaleka není omezeno pouze na památkově chráněné stavby. S porozuměním a citem bychom se měli chovat ke všem, které si to pro svoji hodnotu zasluhují. Státem garantovaná památková ochrana je vázána na zlomek architektonického dědictví, tvořený těmi nejcennějšími stavbami a sídelními celky. Jejich zachování bez nežádoucích přeměn je podpořeno právní úpravou.
Nyní už ale přistupme k tématu historických střech, kterých se týká nejen problematika oprav, ale také přestaveb, mnohdy motivovaných komerčními zájmy investorů.
Jak je to se střechami?
Podle slov architekta Solaře jsou střechy prvkem, který v architektuře vždycky měl důležité místo a je mu věnována značná pozornost. Hodnotu jednotlivé střechy lze posuzovat z mnoha hledisek: „Jako první bych uvedl tesařské konstrukce historických krovů, v jejichž zkoumání dochází již delší dobu k velkému rozkvětu. Jsou to krásné technicko-inženýrské konstrukce s přinejmenším emocionální hodnotou. A přitom ještě v 80. letech minulého století se jimi zabýval jen málokdo a spousta cenných konstrukcí byla nenávratně zničena. Rozvoj studia krovů má na svědomí hlavně dendrochronologie, která umožňuje jejich přesné datování.“
Střechu nelze považovat za oddělenou součást stavby, za prvek nesouvisející s celkovou stavební podobou. Vždyť je to často právě střecha a její krytina, která v souladu s fasádou dotváří architektonický ráz solitérních staveb i urbanistických celků. Druhým stěžejním aspektem střechy je tedy krytina. Zejména její barevnost a struktura má naprosto elementární význam pro vzhled střechy. „Musím přiznat, že památková péče se někdy vyčerpá prosazováním vhodné střešní krytiny a bohužel pak zapomíná na další střešní detaily. Obnovené historické střeše pak chybí věrohodnost, a to i přesto, že je na ní správně položena bobrovka či prejza. Připomenout můžeme například montované hřebenáče, které nejsou pokládány do malty. Střecha z pálené krytiny tím přichází o krásný detail bílé malty na hřebenech. Dále mohu uvést oplechování komínů, vikýřů, úžlabí, užívání závětrných lišt a dalších plechových doplňků, které nejsou pro historické střechy vhodné. Plech se dříve neužíval v takové míře jako dnes, protože byl velmi drahý. Pokrývači dokázali provést všechny potřebné detaily z kusové krytiny a plech nepotřebovali,“ pokračuje ve výčtu střešních charakteristik Solař.
Pro historickou věrohodnost střechy je důležitá patina, tedy viditelné stopy stáří zejména na střešní krytině. Ty nelze nahradit ani sebelepší imitací současného výrobce. Kromě patiny na krytině poznáme historickou střechu i podle zvlněné linie hřebene. Tento okem viditelný jev dokazuje existenci historického krovu pod krytinou. Dřevo krovu se věkem prohýbá a krytina se tomu dokáže přizpůsobit. Pokud zvlnění nepřekročí hranici, za níž hrozí zatékání do střechy, není to technický problém. „Při opravách střech nicméně často dochází k vyrovnávání krovu střechy do roviny, což je škoda, protože střecha přichází o svoji autenticitu a malebný vzhled. Co se týče krytin, tak realita je taková, že existuje tendence nahrazovat tradiční krytiny novodobými alternativami, jako jsou například pálené krytiny tzv. drážkové. Avšak tyto krytiny již nemají vazbu k místní stavební tradici. Mnohdy nesouzní s architekturou domu a nahrazování tradičních krytin jinými není příznivé ani z hlediska zachování architektonické celistvosti střešní krajiny historických sídel. Zase se tak dostáváme k otázce ztráty původní podoby střechy, která už nebude přitahovat pozornost například neobvyklými zaoblenými tvary,“ přidává architekt-památkář další postřeh.
Jinou kapitolou střešních proměn je překládání krytiny. Dříve pokrývači na střeše měnili pouze nejvíce poškozená místa. Nebylo tedy výjimkou, že se na střeše potkávala krytina nová s přeloženou. Současná praxe je však ke staré krytině nemilosrdná. Většinou dochází ke kompletnímu odstranění. Přitom by minimálně některé její části mohly na střeše zůstat a nadále plnit svou funkci. „Setkal jsem se s případem člověka, který získal dotaci na opravu střechy památkového objektu. Avšak postupoval tak, že vyhodil původní ručně vyráběné pálené bobrovky a položil novou krytinu. Naštěstí historickou krytinu zachránil nadšenec, který si ji položil na střechu svého domu a zachoval tak hodnotný stavitelský artefakt,“ doplňuje Solař.
Střechařské řemeslo
Zachování stavitelské tradice není možné bez řemeslníků, kteří budou schopni na historických památkách kvalitně pracovat. Aktuální vývoj hrozí soumrakem řemesel, tedy i pokrývačů, tesařů a klempířů. Těch dobrých je snad ještě dost. Avšak pokud je v naší společnosti rozhodující cena a ne kvalita odvedené práce, pak se nesmíme divit, že i na historických střechách pracují pokrývači, kteří si neumějí poradit s prejzou, nedokáží vykrýt úžlabí a nakonec způsobí spíše škodu než užitek. „Zdá se, že ve stavebnictví spějeme k vytvoření jakéhosi univerzálního dělníka, který bude pouze montovat podle návodu jakéhokoli výrobce. Vše bude zaměřeno na co nejjednodušší montáž, kterou zvládne každý bez ohledu na intelektuální i manuální zdatnost. Přes tyto nedobré vyhlídky však věřím, že se v budoucnosti podaří nastartovat vzdělávací procesy tak, aby bylo možné vychovat řemeslníka, který dokáže odborně pracovat na historické památce. Ať už jako pokrývač, klempíř či třeba omítkář. Ostatně, pokud chceme kulturní hodnoty zachovat i pro další generace, jiná možnost nám ani nezbývá,“ tvrdí Miloš Solař.
Důležitý je ovšem nejen pokrývač, ale také projektant. Problém je v tom, že ne každý projektant historickým střechám rozumí. Některé historicky opodstatněné střešní detaily se zcela vypouštějí, anebo se projektují způsobem technicky sice správným, ale pro památky nevhodným a nepřiměřeným. Potíž bývá i s normami koncipovanými pro novou výstavbu a s přenášením zvyklostí z nové stavební produkce do oblasti péče o architektonické dědictví. Příkladem mohou být pojistné hydroizolační fólie. Řada výrobců jejich použitím podmiňuje poskytnutí záruky. Avšak použití pojistné hydroizolace například při výměně prejzové krytiny středověkého kostela architektonicky znehodnotí interiér půdy, zkracuje životnost pálené krytiny a významně zvyšuje riziko napadení krovu dřevokaznými houbami. Památková péče se proto používání pojistných hydroizolačních fólií brání. Je zřejmé, že ideální přístup k historickým střechám naráží na mnoho překážek, které jsou dány nedokonalou právní úpravou, ne vždy osvícenými zájmy investorů, ale i obecně špatným povědomím veřejnosti o ochraně kulturního dědictví. O to více je třeba si vážit těch vlastníků, kteří se o památky starají s porozuměním a citem.
Střešní krajina
Pokud vystoupáme kupříkladu na pražský Petřín či do zahrad Pražského hradu, naskytne se nám nezaměnitelný pohled na celek historického jádra města, především na Malou Stranu. Otevírá se pod námi kompaktní střešní krajina tvořená střechami pokrytými pálenou taškou. Střechy doplňují omítané komíny, vikýře tvořené dřevěnou konstrukcí, klempířské prvky a další detaily. Jakýkoli cizorodý prvek by tuto krajinu znehodnotil a celek by se postupně začal rozpadat na jednotlivé nesourodé části. Podobné scenérie najdeme v Českém Krumlově, Mikulově a některých dalších místech naší vlasti.
I památkové rezervace jsou však ohrožovány ekonomickými tlaky. Velkým nešvarem pražské Malé Strany, ale i dalších lokalit se staly půdní vestavby. Bylo jimi zničeno mnoho historických krovů, do střech byla vsazena nevhodná střešní okna, zkonstruovány řemeslně nezvládnuté vikýře a tak dále. Je to otázka priorit. Kde jinde než na Malé Straně měly zůstat střechy nedotčeny? Problém je zčásti zaviněn i platnou právní úpravou, která odbornému názoru památkové péče přiznává jen poradní roli.
Optimismus na závěr
Výše jmenované neduhy, které trápí historické památkově chráněné střechy, by neměly být důvodem ke věčné skepsi, ale spíše námětem k zamyšlení. Celospolečenský vývoj sice v důsledcích bohužel negativně dopadá na architektonické dědictví, které pomalu mizí před očima a stává se jiným než bylo ještě před padesáti či sto lety. Avšak možností nápravy je celá řada. Ne všichni majitelé historických objektů z nich chtějí mít moderní hotel, ne každá střecha musí mít fotovoltaickou elektrárnu a ne každý člověk věří, že staré věci nemají hodnotu. Doufejme, že i v přístupu k historickým střechám nás čeká období dospívání, v jehož průběhu se naučíme o ně pečovat takovým způsobem, pod nějž se s čistým svědomím podepíše jak řemeslník, tak projektant, památkář, investor, ale i každý tzv. obyčejný člověk.

Autor: Mgr. Tomáš Svoboda


Zdroj: Střechy, fasády, izolace 1/2011


Fotogalerie: Redakce SFI