1. Úvod referátu


Vlastní historie střešních krytin začíná v okamžiku, kdy se předchůdce dnešního Homo sapiens postavil tzv. na vlastní nohy a začal hledat úkryt před nepřízní počasí. Je pak samozřejmé, že v tomto období byly jedinými krytinami nalezené přírodní materiály – dřevo a kámen. Po mnoha tisících létech, kdy člověk začal budovat své obydlí z hlediska trvanlivosti na delší dobu vznikají i první střechy z vyráběných materiálů. Vývoj krytin na šikmé střechy tak doprovází člověka jednotlivými staletími až k dnešku. 


2. Hlavní část referátu


Za první šikmé střechy, které můžeme takto označit, jsou střechy ve starém Řecku. Tyto následně převzali a značně zdokonalili Římané. Někomu z Vás je možná neznámé slovo „Tegularium“, jehož základ je z řeckého Tegos, keltského TO a latinského Tego – v překladu to znamená nejvyšší, zastřešující, ochraňující, zakončující, ale též chránící kryt. V antickém Římě tak byly nazývány cihelny, ve kterých se vyráběly střešní tašky. V tomto referátu si tedy dovolíme přiblížit hlavní materiály na šikmé střechy a jejich změny v proměnách času.
Mezi čistě přírodní materiály, používanými na šikmé střechy, byly: přírodní kámen a to nejen břidlice, ale i ostatní štípatelné kameny, šindel, sláma a rákos-došky. Tyto materiály se objevují na šikmých střechách mezi prvními. Dalším materiálem pak byly pálené střešní tašky a olověný plech. V raném věku šikmých střech se voda z těchto střech odváděla rychle pomocí sklonu střechy s jednoduchým tvarem – úhlová střecha – v podstatě sedlová střecha se sklonem 45° a v dnešním pojetí „vodotěsnost střech“ byla zajištěna pouze jejich překladem. Tak tomu bylo po mnohá staletí.
Došky, jako krytina šikmých střech, měly svůj vývoj hlavně ve vesnických oblastech (první a doložený výskyt došků na střechách je z období Lužické kultury 5 st. př. n. l.), kde svého času dominovaly. Jako základní materiál se použita sláma z obilí, s názvem žito nebo také rež a rovněž kukuřičná sláma a dále rákos, orobinec. Technologie pokládky doškové krytiny představují dva odlišné typy. Prvním typem je hladká (česaná) střecha (u této střechy je krytí doškem, kde vázaní je klasem dolů a stonkem směrem k hřebeni. Návaznost jednotlivých došků na jejich délku není po učesání a sestřižení střechy vůbec vidět. Druhý způsob (a méně častý, v současné době se již vůbec nepoužívá) představuje kladení a vázaní jednotlivých došků tzv. stupňovitě (u této střechy byly v jednotlivých doškách vázána stébla stonkem dolů – směrem k okapu). Na střeše jsou pak vidět tvary a přibližné délky jednotlivých došků. Životnost tohoto druhu krytin je různá a závislá na více podmínkách, přesto však přesahuje 40 let. Ve fotopříloze je střecha z rákosových došků přesahující 100 let. Konec masivního rozvoje doškové krytiny u nás znamenalo vydání Stavebního řádu pro venkov ze 17. května 1833, který tuto krytinu zakazoval zhotovovat na novostavbách. 
Dřevo bylo využíváno na krytinu šikmých střech všude tam, kde bylo k dispozici v blízkém okolí. Ze dřeva se vyráběly šindele – dříve jen štípané. Trvanlivost tohoto materiálu je závislá vždy na výběru vhodného dřeva a rychlosti jeho růstu. Tzv. rychle rostoucí dřeviny proto nejsou k výrobě šindelů vhodné. V  minulosti byly šindele vyráběny ze dřeva smrku, jedle, borovice, modřínu ale i dubu a buku. K hodnocení kvality se používá počet letokruhů na 100 mm šířky, kde ideálem je minimální počet okolo 60. Dřevo, rostoucí v drsnějších přírodních podmínkách – Sibiř, Kanada a jejich druhy – sibiřská borovice, cedr apod. jsou pro výrobu vhodnější s ohledem na počty letokruhů, přesahujících hodnotu 100 až 200. I v tomto případě je životnost závislá na vnějších podmínkách, způsobu zpracování a mnoha dalších, ale i tak se může pohybovat bez problému okolo 30 let. Největším výskytem střech, se šindeli mimo oficiální skanzeny, jako je Rožnovský skanzen apod., může pochlubit město Štramberk.
Dalším materiálem na krytinu šikmých střech je břidlice a další druhy kamenů se štípatelnými schopnostmi. Krytina z břidlice se stala dominantní hlavně na šlechtických stavbách, mimo Francie kde se stala dominantní i na stavbách církevních – tedy vždy u majetnějších vrstev a teprve s rozvojem těžby se stala rozšířenou ve všech oblastech. Břidlice se stala skládanou krytinou doslova, neboť v rámci vývoje technologie pokládky je velké množství tradičních způsobů krytí, které se většinou odvíjejí od místa vzniku – moravské krytí, německé krytí, divoké krytí apod. Jednotlivé plotny se (přiřezávají) přisekávají a stříhají šikmo (koso) na hraně a z toho důvodu má každá svůj líc a rub a z toho pak vyplývá i kladení a úprava jednotlivých desek – dírkování, přířezy apod. různé tvarovky, které mají svůj historický původ. S ohledem na snadnost opracování kamene můžeme dělit břidlicové desky na základě jejich tvaru do šupin, rybích šupin, čtverců, obdélníků, kosočtverců, kosodélníků, šestiúhelníků, osmiúhelníků a dalších  novodobých tvarovek.
Střešní krytinou, která vycházela ze zásad pokrývání přírodními materiály je pálená taška. První doložené zmínky o pálené tašce jsou z Řecka, asi okolo roku 500 před naším letopočtem a jednalo se o plochou desku s délkou od 660 mm do 1250 mm, šířkou 470 až 850 mm a tloušťkou od 30 až 50 mm (i když první zmínky o pálených taškách jsou ještě staršího data). Z pohledu dneška se tak jednalo skutečně o velkoplošnou krytinu. Historicky byly tašky objeveny v domě výrobce tašek v  Miloy u Argosu a jejich vznik se datuje na 2300 let před naším letopočtem. Na naše území byla taška importována cca 1 stol. n.l. a sice s příchodem římských legií a výstavbou jejich opevněných sídel. Rozvoj výroby u nás nastává v 10. a 11. stol. n.l. – kdy cihlami krycími byla roku 1133 pokryta střecha Sázavského kláštera (hegemonii, v různých dobách používaných materiálů na střešní krytiny, jako došky a šindel, narušovali svými nařízeními vládci – např. již v roce 794 vydal francký císař nařízení, které předepisovalo použití střešní pálené krytiny pro krytí střech císařských sídel, včetně hospodářských objektů, či nařízení císaře Ludvíka z roku 1342, ke kterému se připojili i radní města Mnichova, aby se používaly pouze střešní krytiny odolné proti ohni). V 15. století byla již ve výrobě převážně  taška prejzová.
Plech na šikmých střechách se objevuje převážně na církevních stavbách a prioritu hraje olovo (první zmínky o olověném plechu na střechách jsou z počátku našeho věku, tj. cca 2000 let) a měď, která doprovází lidstvo již 5000 let. Střechy z olověného plechu jsou známé v Anglii již v 10. století našeho letopočtu a sice převážně na církevních stavbách, jejich životnost je prakticky neomezená. Ještě dnes jsou známé církevní stavby, pokryté olověným plechem – chrám Sv. Petra v Římě, část katedrály Notre Dame Chartres, Kolínský dóm, chrámy v Jeruzalémě apod. (přelom v použití byl zaznamenán v roce 1670 – válcování olova v Anglii). Další plechové krytiny jsou již mnohem mladší – zinkový plech byl poprvé použit na střešní krytinu v roce 1850 při velké Hausmanově přestavbě Paříže (znalost zinku jako kovu pochází z roku 1530, znalost jako vzácné varianty cínu však překračuje hranice tzv. našeho letopočtu – staré Řecko, Egypt, Čína, kde zinek sloužil k jiným účelům). Mezi nejmladší plechovou krytinu můžeme řadit hliník a střechu zhotovenou z této krytiny na kostele Sv. Jáchyma v Římě z roku 1893 (i když patenty na výrobu hliníkového plechu byly uděleny současně ve Francii a USA  a sice v roce 1886/87), která je funkční do dnešní doby.
Mladšími sourozenci těchto tradičních krytin se staly betonová taška (první betonová taška navazovala poměrně rychle na vynález cementu – v roce 1843 zahájil výrobu prvních cementových tašek pan Adolf Kroher) a na přelomu století 19. a 20. to byla eternitová krytina (tato krytina je spojena se jménem českého rodáka Ludvíka Hatscheka z Olomouce, patent z roku 1900). Betonová taška od svých počátků kopírovala již tradiční tvary pálené tašky a břidlice (bobrovka, čtverec, Steinbruck apod.) a teprve v posledních desetiletích si začala vytvářet vlastní tvary a povrchové úpravy. Rovněž betonová taška byla z počátku vyráběna ručně ve formách a teprve s rozvojem strojírenství byla jejich výroba zmechanizovaná. Eternitová krytina (při vynálezu eternitu hrály velkou roli azbestová vlákna a odtud i vžitý název azbestocementová krytina) – šablony zase přejímala všechny technologické prvky od krytiny z  břidlice. Novodobá technologie (nahradila azbestová vlákna organickými a nově se vžil název vláknocementová krytina) se pak snaží o vlastní směry vývoje technologie pokládky.
Současná doba přinesla i k těmto tzv. klasickým krytinám na šikmých střechách zcela nové materiály i úpravy původních materiálů. Jedná se zejména o taškové či šablonové úpravy všech typů plechů, nových materiálů na bázi asfaltů – šindele a vlnité desky, na bázi plastů, ať už se jedná o šablony či tašky. Nové tašky na bázi keramického střepu apod. Tyto krytiny si musí teprve své místo na trhu hledat a přesvědčit o svých kvalitách.  
           
Závěr:


Záměrem našeho příspěvku bylo seznámit veřejnost odbornou i laickou s velkým množstvím nejen materiálové báze jednotlivých střešních krytin na šikmé střechy, ale zároveň s rozmanitostí tvarů a to vše v historickém kontextu jejich využití.



Zdroje a literatura :


Lidová architektura v Československu, Doc.dr.ing.arch. Václav Mencl, vydala Akademia v roce 1980
Pokrývačství – Tradice z pohledu dneška, J.M.Řihák, upravil Radovan Mikula, vydala Grada Publishing a.s., v roce 2003
Atlas střech šikmé střechy, Schunck-Oster-Barthel-Kiessl, vydala Jaga Group v roce 2003
Katalog tvrdých krytin na šikmé střechy v České a Slovenské republice, autorský kolektiv ing. Antonín Parys, ing. Miluše Parysová a Richard Mlýnek, vydalo nakladatelství Mise 1999
Tegularium – sbírka a postřehy pana Richarda Mlýnka
Firemní materiály výrobců střešních krytin
Vlastní činnost a sbírka článků a zajímavostí