Jedním z nezanedbatelných požadavků na stavby z hlediska stavební fyziky
je světelná technika. V současné době došlo či dochází ke změnám legislativy v
oblasti stavebnictví. Nedávno byl změněn Stavební zákon, celostátní vyhláška o
technických požadavcích na stavby a je připravována i změna pražské vyhlášky.
Kromě toho byl zahájen proces vzniku evropské normy zabývající se denním
osvětlením a prosluněním budov. Zajímal nás názor odborníka v dané věci, a proto
redakce portálu izolace.cz oslovila doc. Kaňku a požádala ho o rozhovor. Doc.
Ing. Jan Kaňka, Ph.D. působí na katedře konstrukcí pozemních staveb stavební
fakulty ČVUT v Praze. Je zpracovatelem českých technických norem v oblasti
stavební světelné techniky a soudním znalcem v tomto oboru.

V souvislosti s přípravou nových stavebních standardů si někteří
účastníci stavebního řízení stěžují, že naše stavební legislativa je příliš
složitá a nepřehledná. Tvrdí, že její byrokratické uplatňování škodí stavebnímu
rozvoji našich měst, a proto by měla být tato legislativa zrušena a nahrazena
jenom obecnými standardy. Sdílíte také tento názor?

Nemohu tu dávat soudy o celé stavební legislativě, protože moje zkušenost
projektanta s touto legislativou je už asi třicet let stará. Později jsem se
specializoval na stavební světelnou techniku, která zahrnuje problematiku
denního osvětlení a proslunění budov. Bavme se proto raději jen o tom. Denní
osvětlení a oslunění budov se učí na všech stavebních vysokých školách. Postup
navrhování a posuzování v jeho nejjednodušší podobě ale zvládají i naši kolegové
se středním vzděláním. Neexistují žádné cechy či akreditace, které by v takové
činnosti komukoli bránily. Máme jen dvě základní technické normy: v normě o
obytných budovách několik článků o proslunění bytů a normu o minimálních
požadavcích na denní osvětlení. Ostatní normy jen upřesňují požadavky na
osvětlení pro jednotlivé typy staveb nebo sjednocují postup výpočtu oslunění.
Nemyslím si, že v našem oboru je legislativa složitá.

Nemáte ale v plánu nějaké nové normy vydávat?

Nemáme. Ministerstvo pro místní rozvoj před lety navrhovalo vypracovat také
normu na proslunění budov pro výchovu a vzdělávání dětí a mládeže. Ukázalo se
však, že o takovou regulaci není ze strany zdravotníků a odborníků na výchovu
mládeže zájem. Ačkoli jsem byl tehdy z projednávání zklamán, dnes vím, že
nevydání takové normy bylo dobré rozhodnutí. Dorazila populační vlna dětí
Husákových dětí a při nelehké volbě mezi neprosluněnou školkou a žádnou školkou
jsme často rádi, když můžeme zvolit tu první možnost. Domnívám se, že tvorba
technických předpisů je uměním možného, nikoli prosazováním nějakých ideálních
představ. Jako zpracovatel světelně technických norem mohu garantovat, že v této
oblasti ÚNMZ nevydává normy bezúčelně, ale vždy jen tehdy, ukáže-li se skutečná
potřeba regulace.

Je ale vůbec třeba regulovat závaznými předpisy takové věci, jako je
denní osvětlení a oslunění budov? Vždyť přeci každý architekt chápe význam
těchto věcí a sám je ve své práci uplatňuje.

Velmi doufám, že ano. Architekt jako zpracovatel projektu ale nemá v procesu
přípravy stavby zcela svobodné postavení. Pracuje pro investora, nejčastěji pro
realitní agenturu, která ho platí. Chce-li architekt dostat další zakázku, musí
se snažit požadavkům realitní agentury vyhovět.

Realitní agentura má přeci také zájem, aby stavba byla funkční a
poskytovala svým uživatelům nezbytný komfort.

Realitní agentura má především zájem a povinnost vydělat peníze. To neříkám
nijak pejorativně. Vydělat peníze je práce realitní agentury a vydělané peníze
jsou měřítkem jejího úspěchu. Tuzemské i zahraniční realitní společnosti
chválabohu do našich měst investují, poskytují stavebním firmám práci, ale
přirozeně očekávají, že také peníze vydělají. Že požadavky světelné techniky v
konkrétních případech stanovují limity stavební aktivity a tím i limitují práci
architekta a zisk investora – to nepopírám. Avšak chrání se tím zájem uživatelů
projektované stavby i zájem uživatelů zastíněných okolních staveb.

Nebylo by lépe ponechat tyto věci působení trhu? Není to tak, že
budovy s málo osvětlenými a neprosluněnými byty nebudou mít ekonomický úspěch?
Prostě si takové byty nebudou lidé kupovat.

Neprosluněné a neosvětlené byty nepochybně škodí zdraví. Problém je v tom, že
budovy jsou předměty dlouhodobé spotřeby. Působení prostředí v bytech (ale i na
pracovištích a všude, kde pobyt lidí je trvalý) se projeví až po dlouhé době
užívání a případná zdravotní poškození jsou nevratná. Případná říkám proto, že
ne všichni lidé jsou na působení jakéhokoli faktoru životního prostředí stejně
citliví, čímž se hodnocení těchto věcí dále komplikuje. (Všimněte si prosím, že
navzdory takto složité realitě je stávající regulace podle příslušných našich
technických norem relativně jednoduchá.) Povědomí o významu denního světla pro
zdravé bydlení není velké a malá je i odpovědnost velké části populace k
vlastnímu zdraví, zvláště když se jedná o působení s dlouhodobým účinkem. Lidé
kouří a pijí alkohol, přestože škodlivost těchto věcí je dnes zcela zřejmá. Proč
by se tedy nenastěhovali do tmavého bytu, když bude mít pro ně takový byt
cenovou či jinou výhodu? Navíc uživatelé stávajících bytů jsou již nastěhováni a
jistě se jim nebude líbit, budou-li novou budovou zastíněni.

Takže pojistkou proti nesprávným řešením je stavební
úřad?

Ano, domnívám se, že ochranná role státní správy je zde nezastupitelná. Je to
obdobné jako s dovezeným vepřovým obsahujícím antibiotika. Lidé nebezpečnost
konzumace takového zboží sami nepoznají, protože poškození zdraví se neprojeví
okamžitě, ale až za dlouhou dobu. Proto máme Státní veterinární inspekci.
Odhalené závadné maso se odveze do kafilerie, ale co s již postavenými závadnými
budovami? Proto musí být kontrola předběžná už ve stadiu přípravy stavby. Státní
správa si ale nemůže při výkonu dohledu počínat svévolně. Její zásahy musí být v
souladu se stavební legislativou. Stavební úřad je tak spojencem architekta a
stavební legislativa je pro něj nástrojem k dosažení potřebné kvality
projektované stavby. Pokud někteří projektanti vnímají stavební legislativu a
územní či stavební řízení jen jako překážku své práce, pak se míjejí se svou
profesí a měli by se raději věnovat něčemu jinému.

Co ale, jestliže jsou stavební předpisy zastaralé? Z praxe je známo
mnoho případů, kdy předpisy působí kontraproduktivně a brání užitečné výstavbě.
Někteří dokonce tvrdí, že jejich tvorba není spojena s dostatečně demokratickým
postupem.

Přizpůsobování stavebních předpisů novým podmínkám výstavby měst se děje při
každé jejich novelizaci. Vždy ale po důkladné analýze a jako kolektivní řešení.
Každá připravovaná norma nebo její novela se projednává v Technické normalizační
komisi (TNK). To je dobrovolné sdružení neplacených odborníků, které je autorem
příslušné normy. Zpracovatel jen koordinuje tuto činnost. Plán připravovaných
norem je zveřejňován ve věstníku ÚNMZ a k přípravě normy se může připojit
kdokoli buď prostřednictvím TNK nebo prostřednictvím zpracovatele normy, který
je povinen poskytnout zájemci potřebné podklady. Mohou se účastnit architekti,
realitní agentury, obchodní kruhy, jednotlivci i občanská sdružení. Tvorba norem
je tak demokratická, jak to jen povaha věci a organizační možnosti dovolí.
Skutečností ale také je, že o technických řešeních stejně tak jako o fyzikálních
zákonech nelze hlasovat. Je nutno záměr normy pochopit a o jejím textu se
navzájem přesvědčit. To je důvod, proč dobré technické předpisy nemohou vznikat
hlasováním ve sněmovnách, ale vždy by měly být výsledkem diskuse odborné
veřejnosti.

Snad by bylo možné požadavky na denní osvětlení zmírnit tím, že by se
vyžadovaly jen u některých obytných místností bytu tak, jak je tomu u požadavků
na proslunění. Vždyť přeci v ložnicích se lidé v denní době ani nevyskytují. V
každém bytě by snad stačilo osvětlit jen jednu místnost jako pracoviště.

Naše technická norma o obytných budovách nerozlišuje ložnice od obývacích
pokojů. Zná jenom termín obytná místnost. A dělá dobře, protože účel místnosti v
bytě vymezí vždy až jeho uživatel. Ložnice, kterou lidé v produktivním věku
používají jen ke spaní, by skutečně nemusela být příliš osvětlená denním
světlem. Kdo ale zabrání tomu, aby v této místnosti byl zřízen dětský pokoj nebo
aby v ní byl ubytován starý či nemocný člen rodiny? Předpovědi populačního
vývoje dnes hrozí zvyšováním podílu starých lidí. Z nich významná část bude na
pobyt ve svém obytném prostředí zcela odkázána. Představa bytu jako místa pro
přespání lidí, kteří přes den tráví čas v zaměstnání a víkendy aktivně v přírodě
nebo na kulturních akcích, je odtržená od reality skutečného života.

Někdy je kritizováno, že požadavky na proslunění se plní formálně
například jen šikmým osazením okna. Není to příznak nějaké špatné funkce
stavebního předpisu?

V požadavku na proslunění jde o to, aby sluneční záření vnikalo do místnosti
v dostatečně širokém svazku. Z tohoto hlediska měly předpisy svůj vývoj, který
postupně směřoval ke zjednodušení. Nejdříve se prokazovalo, že svazek paprsků je
alespoň 200 mm široký, potom se zavedl neefektivní úhel dopadu slunečních
paprsků 30° pro obyčejné domy a 20° pro objekty hromadné bytové výstavby.
Nakonec se tento úhel sjednotil na hodnotě 25°. Natočením průčelí objektu více k
jihu se posune i hranice vymezená úhlem neefektivního dopadu a tímto způsobem
skutečně lze docílit lepšího proslunění místnosti. Naproti tomu jen šikmým
osazením okna do otvoru v obvodovém plášti se nezlepší nic, a proto to
nenavrhuji. Jestliže však někdo chce ode mne takový návrh posoudit, musím to
schválit, protože v příslušném článku normy máme formulaci informující, že úhel
25° se měří či vynáší „od roviny okna“. Až se bude norma novelizovat, bylo by
vhodné, aby se do ní napsalo: „od roviny průčelí“ nebo něco, co by lépe vystihlo
původní záměr autorů. Jedná se o formulaci, kterou někteří až příliš chytří
projektanti zneužívají.

Takže přeci jen chyba, která je třeba opravit?

Obecně problém spočívá ve sklonu naší veřejnosti prokazovat splnění požadavků
nikoli technicky s elementární logikou, ale právnicky lingvistickým rozborem. V
textu jednotlivých článků se formálně hledá cesta, jak prosadit určitý zájem. Je
to asi proto, že při případném sporu nakonec ten právní pohled vždy převáží.
Vydavatel předpisu aby pak novelami jen lepil díry, které mu chytří uživatelé
předpisu při bezohledném prosazování svých zájmů do textu článků vyvrtají. To
může být také jednou z příčin narůstající složitosti naší legislativy. Myslíte
si ale, že k jakýmkoli jiným stavebním standardům, zjednodušeným a tedy s dírami
již připravenými, se naše technická i netechnická veřejnost postaví odpovědněji?
V některých zemích západní Evropy s dlouholetou nepřerušenou demokratickou
tradicí a s protestantskou ukázněností je situace jiná. Demokracie předpokládá
jistou míru tolerance a ohleduplnosti zájmům druhých. Proto je v těchto zemích
jiné i právní povědomí a stavební předpisy zde snad mohou být jednodušší a méně
obsažné. U nás jakýkoli nešvar, který výslovně předpisem nezakážete, se bude
tropit hromadně.

Vzájemné vazby států Evropské unie se posilují i sjednocováním
technických předpisů. Jaký je stav na tomto poli ve stavební světelné
technice?

V rámci Evropské komise pro normalizaci (CEN) pracuje skupina WG 11, která se
o stavební světelnou techniku stará. Podle zpráv, které o tom mám, je v ohnisku
jejího zájmu jak denní osvětlení, tak i proslunění budov. Výstupy z této
pracovní skupiny se mi zpočátku zdály být mírně chaotické, ale dnes to vypadá,
že se skupina nějakého kolektivně přijatelného výsledku nakonec přeci jen
dobere. Takový výsledek pak všechny členské státy povinně převezmou do své
legislativy a dosud platné národní technické normy, které by byly v rozporu s
normou evropskou, budou zrušeny.

Myslíte, že to bude dobře nebo špatně?

Jistě bude dobré, sjednotí-li se v Evropě světelně technická kritéria,
metodiky měření a postupy výpočtu. Budeme pak všichni měřit, počítat a hodnotit
stejné veličiny. Domnívám se ale, že stanovení limitů by mělo zůstat v pravomoci
jednotlivých regionů. Už jsem se zmínil o tom, že tvorba technických předpisů je
uměním možného. Stanovení limitu je vždy kompromisem mezi snahou o co nejlepší
řešení a mezi technickými, ekonomickými, kulturně společenskými a jinými
možnostmi společnosti naplnění limitu zajišťovat. A tyto možnosti jsou v různých
regionech odlišné. Například o různém právním povědomí jsem právě mluvil. Ve
stavební světelné technice je navíc nutno vzít v úvahu i odlišné klimatické
poměry v různých částech našeho kontinentu. Tvorba světelně technických norem
pro celou Evropu je proto obtížná, a i když úvahy příslušné pracovní skupiny se
zejména v otázce proslunění velmi blíží našemu způsobu posuzování, mám stále
obavy o kvalitu případného konečného výstupu z tohoto snažení. Jeden můj
slovenský kolega se zlobí kvůli destrukci světelně technických předpisů, která u
nich údajně pod tlakem realitních společností probíhá. Utěšuje se ale, že i málo
kvalitní evropská norma bude lepší, než žádná norma národní. Já jsem jiného
názoru. V naší zemi je třeba zachovat stávající dobrou úroveň světelně technické
regulace výstavby. Jen tak totiž budeme moci evropslou normu doplnit a zachovat
dostatečnou kvalitu osvětlení a oslunění, která je v našich zemích běžná déle,
než si vůbec uvědomujeme. Například předválečná bloková zástavba. Přestože byly
tyto domy stavěny v době, kdy současné požadavky na osvětlení a oslunění ještě
nikdo neznal, je ve většině bytů těchto domů denní osvětelní i oslunění
vyhovující dle současných požadavků nebo se jim velmi blíží.

(zdroj www.mapy.cz)

Bloková zástavba z pražských Vršovic dosud nedotčená vysokými nástavbami a
vysokou zástavbou uvnitř bloků

Konec první části rozhovoru. Dokončení rozhovoru bude uveřejněno za 14
dní
.