Historie zelených střech
Od těch dob, co člověk přišel na to, jak chránit svou hlavu před nepřízní počasí, se snaží do svých obydlí dostat alespoň kousek přírody, před kterou se vlastně schoval. Díky neustálé touze po spojení s přírodou se v našich obydlích vyskytují květiny, domácí mazlíčci od psů a koček, přes akvarijní rybičky až po různé exotické ptactvo, plazy a pod.
Přirozeně lidskou duši neuspokojí život pouze uvnitř bytu, a proto si stavíme rozličné balkony, terasy a střechy, kde si během roku můžeme vychutnávat pocity prostého zemědělce, sázejícího a sklízejícího zeleninu, pěstujícího krásné květiny, či pouze houpajícího se v proutěném křesle před svým příbytkem a zahleděného do rozkvetlých luk.
První zmínky o jakýchsi sadech na střechách se objevily na blízkém východě v dávné minulosti, resp. v době rozkvětu mezopotámské říše. Dalo by se říci, že rodnou oblastí zelených střech jsou Asýrie a Babylón. Při vykopávkách mezi Eufratem a Tigrisem se nalezly reliéfy z přelomu 8. a 7. století před počátkem našeho letopočtu, které zobrazují několika patrové ozeleněné terasy s vlastním zavlažovacím systémem.
Pravděpodobně v 6. století př.n.l. byly v Babyloně postaveny Semiramidiny visuté zahrady, které si později od Řeků díky své velkoleposti a kráse vysloužily nazvání druhý div světa. Zahrady byly řešeny jako několikapatrové ustupující kaskády nesené mohutnými kamennými klenbami s kolonádami sloupů. V konstrukcích střech byla tepelně izolační vrstva provedena z rákosu zalitého asfaltem a hydroizolaci tvořily olověné pláty nad nimiž byla nasypána zemina. Zavlažování bylo zajištěno ohromným výtlačným kolem, které otáčeli otroci. Bohužel právě voda se stala pro Babylon včetně jaho zahrad osudnou. Nepálené cihly se při velké povodni namočily a město se sesunulo jako domeček z karet.
Pád Mezopotámie neznamenal konec pro zelené střechy. Ozelenění střech se postupně přeneslo do Evropy, především do řecké a římské říše. V Římě se na střechách bohatých lidí objevovaly zahrady, ovocné stromy, nádrže na vodu a někdy i téměř dokonalá jezírka s rybami. Stopy po zelených střechách byly nalezeny i při vykopávkých v Pomejích. Zde byla ozeleněná střecha například nad Diomenovo vilou, v domě Salusta sloužila plochá střecha jako přírodní solarium, na terasách domů císaře Augusta byly pěstovány dekorativní dřeviny, apod.
Zelené střechy byly populární i v době bizantské, kde se oběvovaly především nad tehdejšími paláci. Například v dílech básníka Justiniana jsou opěvovány tehdejší střešní sady jako místa krytá před větrem a sluncem a odkrývající nádherné výhledy na moře. Ozeleněné střechy jsou zobrazeny i v bizantském evageliu a modlitbách z 11 a 12 století našeho letopočtu.
V roce 1487 si císař Fridrich III nechal na svém zámku v německém Norimberku postavit střechu s květinovou zahradou, vinicí a ovocným sadem.
Přičiněním kadrinála Andrea del Vale bylo v Římě roku 1530 založeno muzeum zelených střech a teras.
Překrásné zelené střechy a terasy se v té době rozšiřují hlavně v Itálii. Tamní mecenáši v Římě, Benátkách, Veroně a dalších městech staví jeden krásnější střešní sad za druhým. Některé italské městské státy přijímají stavební pravidla, kde se nařizuje stavění ozeleněných střech. O těchto předpisech přijatých v Janově se můžeme dočíst například v knize Johana Folkmera z roku 1714 našeho letopočtu.
Střešní zahrady se stávají v 17. století módními i v bohatých německých městech, ve Francii a v Anglii. Na přelomu 17. a 18. století se v některých knihách a spisech objevují doporučení, aby se šikmé střechy nahradily plochými zelenými střechami, které umožňují obyvatelům domu jak odpočinek, tak příležitost k „práci na zahradě.“
S rozvojem stavebnictví v počátku 20. století přichází i další rozmach zelených střech. Velkým zastáncem těchto řešením byl Le Corbusiere, který psal o zelených střechách jako o nezbytné součásti moderní architektury. Ve jeho článku nazvaném Ulice, se můžeme dočíst:
Mezi vysokými lesklými vertikálními liniemi domů je vidět tři řady nad sebou se táhnoucích linií nádherných Semiramidiných zahrad – ulice odpočívá… Vysoko nad mrakodrapy je vidět opravdové současné zahrady, ve kterých rostou tůje, topolové křoví, věčně zelený břečťan a tulipány, kakos a mnohé další rostliny. Kolem je klid, pohodlná křesla a v nich besedující lidé.
Frank Lloyd Wright v roce 1914 navrhl v Chicagu velkou restauraci se zakrytými a odkrytými užitnými střechami a terasami. V tomtéž roce byl v Paříži podle wrightova návrhu postaven dům se zelenými střechami a terasami.
V předválečné době se v mnoha knihách zdůrazňuje, že zelené střechy jsou důležité rovněž nad rozlehlými průmyslovými závody, a to zejména z hlediska ekonomického a ekologického, protože umožňují přírodní čištění ovzduší.
V současnosti se návrhy zelených střech neobjevují jen díky architektonickým požadavkům, ale stále více se prosazuje i hledisko užitné a v neposlední řadě ekologické. V některých velkých městech jsou dokonce přijata nařízení, která stanovují pro novou výstavbu požadavky na procentuální poměr ozeleněné plochy vůči ploše zastavěné, což lze s výhodou řešit pomocí zelených střech a teras.
V Čechách se po sametové revoluci výrazně zvýšil počet návrhů a realizací zelených střech. Kromě malých ploch většinou nad rodinnými domy, či jejich částmi, jsou již postaveny mnohé zelené střechy a terasy v budových hotelů, bank, administrativních budov a nákupních středisek.
Jedním z nejzajímavějších projektů v této oblasti je bezesporu pražský „nový“ Smíchov. Zde byla v rámci kulturně obchodního centra postavena zelená střecha s největším sklonem ve střední Evropě, která i mnohdy přes žalostný přístup k údržbě funguje a především v jarním období zkrášluje pohled na tuto část Prahy.
V budoucnu se můžeme těšit na mnohé další projekty, které nepočítají jen se zelenými střechami, ale i se ozeleněnými fasádami. Jeden takový návrh je znám i v českém hlavním městě. Ale nejen Praha se těší na zajímavé domy. Například v Singapuru se připravuje výstavba EDITT Tower – 26 podlažního domu s prakticky celozelenou fasádou.