Dřevo je materiál v minulosti i současné době často využívaný ve stavebnictví pro své výhodné fyzikálně – mechanické vlastnosti. Mezi ně patří především vysoká pevnost při relativně nízké hmotnosti, nízká tepelná vodivost a snadná opracovatelnost. Naopak nevýhodami dřeva je jeho hořlavost a riziko napadení celou řadou biotických činitelů (dřevokazné houby, dřevozbarvující houby, plísně, bakterie a dřevokazný hmyz) i biotických činitelů (povětrnostní vlivy – déšť, mráz, vítr, sníh, sluneční záření, emise…).
Do skupiny dřevokazných hub, které způsobují hnědou hnilobu dřeva, se řadí ve středoevropském klimatickém pásmu více než 200 druhů hub z třídy hub stopkovýtrusných (Basidiomycetes). Mezi těmito houbami vyniká dřevomorka domácí (Serpula lacrymans, synonynum Merulius lacrymans), která je jednou z nejrozšířenějších a nejdestruktivnějších dřevokazných hub rozkládajících dřevo ve stavbách.
Výskyt
Jak vyplývá z prací mnoha autorů vyskytuje se dřevomorka v hojné míře a působí značné škody především v zemích střední a severní Evropy, ale i v Austrálii, Japonsku a USA.
Dřevomorka domácí je houba typická pro domovní objekty. V přírodě se setkáváme s jinými druhy, které jsou morfologicky podobné, ne však zcela totožné s dřevomorkou domácí (např. dřevomorka lesní – Merulius himantioides). Pravá dřevomorka domácí se v tuzemsku mimo budovy nevyskytuje, i v jiných lokalitách je její výskyt v přírodě velmi vzácný.
Byl popsán výskyt dřevomorky domácí v přírodě v Himalájích v nadmořské výšce okolo 3 000 metrů. Výskyt dřevomorky byl zjištěn nejprve v budovách. Ke stavbám bylo použito dřevo těžené přímo v této oblasti a bylo pravděpodobné, že bylo již prvotně (tedy ještě před zabudováním) napadené. Tato domněnka se prokázala jako správná a byly skutečně nalezeny typické plodnice dřevomorky domácí.
I v této lokalitě však byl její výskyt velmi vzácný. V letech 1929 – 1952 bylo nalezeno pouze 13 plodnic této houby. Další dva nálezy pocházejí z roku 1972 a poslední nález byl učiněn při expedici do oblasti Narkanda v Himalájích v roce 1992. Vzhledem k tomu, že v jiných oblastech nebyl výskyt dřevomorky domácí v přírodě zjištěn, přiklánějí se mikrobiologové k teorii, že dřevomorka se v Evropě rozšířila se dřevem, které bylo dovezeno z Himalájí. Na tomto dřevě se mohlo snadno přenést mycelium a spory houby. Dřevo bylo nejprve plaveno po řekách a potom převáženo na lodích. V uzavřených lodních prostorách se vytvářelo ideální prostředí pro rozvoj houbové infekce. K rozšíření nákazy mohlo dojít ovšem i vzdušnou cestou. Každá plodnice houby je totiž schopna vyprodukovat miliardy výtrusů, které se mohou šířit větrem na tisícikilometrové vzdálenosti.
Podmínky růstu
Proč je vlastně dřevomorka domácí tolik rozšířena v budovách, když její výskyt v přírodě je velmi vzácný? Má to několik příčin. V přírodě musí dřevomorka domácí zápasit o místo a živiny s různými parazitickými houbami a dalšími mikroorganismy, naproti tomu v domech má minimální konkurenci. Schopnost dřevomorky domácí rozkládat dřevo závisí též na přítomnosti iontů. Řada studií i pozorování v praxi naznačuje, že přítomnost vápníku a železa urychluje proces rozkladu dřeva, i když tento předpoklad nebyl v praxi ještě definitivně potvrzen. Dřevomorce domácí se tedy daří v domech zřejmě také proto, že stavební materiály, ve kterých je obsah vápníku a železa podstatně vyšší než v přírodě, mají proto výhodné chemické složení.
Velmi důležitý je také vliv teploty. Optimální teplota pro růst houby se pohybuje v rozmezí 18 – 20 °C. Minimální teplotu, při které je ještě růst houby možný, udávají různí autoři v rozmezí 3 – 10 °C, maximální teplotu v rozmezí 25 – 28 °C. Teploty okolo 35 °C jsou pro dřevomorku domácí již smrtelné. Zatímco v přírodě je houba vystavena extrémním teplotním vlivům, teplota v budovách je povětšinu roku pro dřevomorku velmi výhodná.
Relativně nižší vlhkost dřeva v budovách oproti přírodě dřevomorce příliš nevadí. Její nároky na vlhkost jsou na rozdíl od jiných saprofytických hub, které napadají dřevěné konstrukce v budovách, poměrně nízké. Optimální vlhkost dřeva pro rozvoj dřevomorky se pohybuje okolo 30 %, zatímco pro růst jiných dřevokazných hub, které se rovněž poměrně často vyskytují v domovních objektech, je tato hodnota znatelně vyšší – např. pro trámovku plotní (Gloeophyllum sepiarium), pornatku Vaillantlovu (Poria Vaillantii), outkovku řadovou (Trametes serialis) se pohybuje okolo 40 %, pro čechratku sklepní (Paxillus panuoides) a řasnatou zední (Peziza cerea) se hodnota optimální vlhkosti dřeva pohybuje dokonce v rozmezí 50 – 70 %.
Dřevomorka domácí představuje nebezpečí pro dřevěné konstrukce proto, že vyžaduje optimální vlhkost dřeva pouze na počátku svého vývoje pro vyklíčení výtrusů a růst primárního mycelia. V další fázi rozkladu dřeva si houba je schopna sama produkovat metabolickou vodu a tím zvlhčovat substrát. Dr. V. Rypáček uvádí, že při rozkladu 1 m3 dřeva o objemové hmotnosti 0,5 g/m3 na poloviční hmotnost vyprodukuje houba 139 litrů vody. V praxi to znamená, že při poklesu vlhkosti dřeva pod hodnotu 20 % zastavují všechny ostatní dřevokazné houby svůj růst a přestávají rozkládat dřevo, ale dřevomorka domácí může v rozkladné činnosti pokračovat i při vlhkosti dřeva nižší než 20 %.
Rozmnožování, šíření
Šíření dřevomorky domácí probíhá více způsoby. Houba se především rozmnožuje výtrusy (basidiosporami). Produkce výtrusů je obrovská (v době zralosti může houba vyprodukovat až 6 000 výtrusů z 1 cm2 rouška). Výtrusy se šíří vzdušnými proudy a za výhodných podmínek mohou vyklíčit a vzniká nové ohnisko nákazy. Klíčivost si výtrusy zachovávají dlouhou dobu, po roce mohou ještě prakticky všechny vyklíčit, literatura udává zachování schopnosti klíčivosti až po několik let. Výtrusy však nemají vždy vhodné podmínky k vyklíčení, pouze malá část z nich se stává zdrojem nové nákazy.
Dřevomorka se též může rozšiřovat úlomky živého mycelia nebo napadeného dřeva, které rovněž při zanesení do vhodných podmínek způsobí vytvoření dalšího ohniska nákazy. Možné je též rozšiřování pomocí konidií a odií, což jsou vedlejší výtrusy, které nevznikají v plodnici, ale tvoří se přímo na myceliu.
Popsanými způsoby se může dřevomorka ve vhodném prostředí, jaké představují uzavřené nevětrané, nevytápěné, neudržované domovní objekty, z původního lokálního zdroje nákazy během několika let kalamitně rozšířit po celém objektu a způsobit naprostou destrukci dřevěných konstrukcí (rychlost růstu až 10 mm/den).
Identifikace
Vzhledem k nebezpečnosti dřevomorky domácí je její přesné a spolehlivé určení velmi důležité. V počátečním stadiu napadení vyrůstá z výtrusů nebo mikroskopických úlomků podhoubí za vhodných podmínek povrchové mycelium. Zpočátku tvoří sněhově bílé povlaky, později mycelium šedne nebo je i slabě nažloutlé. Diferenciací povrchového podhoubí vznikají útvary typické právě pro dřevomorku – rhizomorfy a syrrocia.
Rhizomorfy jsou provazce až několik milimetrů tlusté, šedé až šedohnědě zbarvené, syrrocia jsou blanité až kožovité útvary zbarvené podobně. Pomocí rhizomofrů houba rozvádí vodu a živiny z původního zdroje nákazy. Rhizomofry se může houba rozšiřovat až na vzdálenost několika metrů. Rhizomofry mohou prorůstat i zdí, což usnadňuje šíření houby po celém objektu a ztěžuje její likvidaci.
Za příznivých podmínek vytváří dřevomorka plodnice, zprvu v podobě měkkých okrouhlých vatovitých bochánků, které přecházejí v tužší nepravidelné terčovité útvary. Uprostřed plodnice se začne vytvářet ztřásněné rouško, jehož barva se postupně mění ze žlutooranžové přes červenohnědou až na hnědorezavou. Pouze okraj plodnice široký 1 – 3 cm zůstává bílý a plstnatý, od rouška je ostře ohraničen. Průměr plodnic je velmi proměnlivý – od 5 až do 30 cm, někdy splývají plodnice dohromady a vytvářejí plošné útvary dlouhé až jeden metr.
Určení dřevomorky domácí je většinou možné již podle makroskopických znaků. Pokud jsou přítomny plodnice, je mikroskopická identifikace spolehlivá podle typického vzhledu výtrusů (basidiospor). Výtrusy jsou žlutorezavě zbarvené, elipsoidní až ledvinovité o rozměrech 5 až 8 x 9 až 12 mikrometrů. Určit dřevomorku lze i podle mikroskopického vzhledu rhizomorfů, které se skládají ze širokých cévovitých hyf, kterými houba vede živiny a vodu a ze sklerenohymatických hyf se ztluštěnými buněčnými stěnami, které tvoří mechanickou výztuhu těchto útvarů. Identifikace podle povrchového mycelia a substrátového mycelia (podhoubí uvnitř dřeva), které způsobuje proces degradace dřeva je obtížnější.


Autor: Ing. Petr Slabý


Zdroj: Střechy, fasády, izolace 6/2008