Přinášíme vám další z příspěvků, které zazněly na konferenci Izolace v únoru 2021. Tentokrát jde o pohled německého výrobce na detaily plochých střech.

Plochou střechu je možné vidět jako optický celek, ale doporučuji soustředit se také na detaily, jejich provedení a také na to, co od střechy očekáváme.

Plochá střecha je historicky velmi stará s dlouhou historií vývoje hydroizolačních materiálů, a technologií tak, jak se potřeby lidí a jejich technické poznatky vyvíjely. Předmětem tohoto článku není hodnotit dalekou minulost, ale přesto bych rád zabrousil do minulosti dohledné našim generacím. Jistě si mnoho z vás pamatuje lidové rčení –ploché střechy se dělí na ty „ které ještě netečou a na ty, které již tečou“. Ano byla to jistě pravda, ale v kontextu doby. Dnes mnoho mladších lidí pohybujících se kolem střech neví, že materiálová základna asfaltových pásů pro ploché střechy byla velmi omezena a výběr z několika typů asfaltových pásů se řídil možnou dostupností (v dnešní době již téměř neznámý pojem). Střechy objektů stavěné státem v systému proudové výstavby bylo nutno izolovat tak, že aby byl splněn plán výstavby, používaly se asfaltové pásy, ty, které byly místně dosažitelné. O výběru nosných vložek nebo modifikovaných asfaltových pásů nemohla být na standardních stavbách ani řeč. Nelze se divit, dosavadní stavební praxe použití a zpracování povlakových hydroizolací nemohla být konfrontována s poznatky okolního světa, který se otevřel po roce 1989.
V 90-tých letech se konečně otevřel trh a možnosti. S vývojem nových druhů asfaltových pásů šel i vývoj zpracování a tvorba detailů. Výrobci a dodavatelé povlakových hydroizolací začali uplatňovat samozřejmě své osvědčené postupy a technologické předpisy pro zpracování jejich materiálů na stavbách. Největší dopad na kvalitu povlakových hydroizolací bylo užití modifikovaných asfaltových pásů. Zprvu na bázi APP především vstupu jihoevropských výrobců, pro jejichž klimatické podmínky byly takto modifikované pásy příznačné.

Vývoj detailů na českých plochých střechách
Vstupem zahraničních výrobců na český trh a jejich „Know how“ při zpracování jejich asfaltových pásů se začaly uplatňovat jejich směrnice a předpisy pro pokládku. Asi nejčastěji diskutovanými rozdíly v oblasti detailu je způsob opracování detailů napojení svislých ploch. Způsoby lze rozdělit na „Francouzskou“ a „Německou“ školu (přesněji německy mluvící země).
Detail napojení na svislou plochu tzn. v nejčastějších případech se jedná o kraj střechy tvořený atikou nebo stěna vytažená nad rovinu střechy. Zde se rozchází navrhované detaily obou škol ve způsobu vytažení hydroizolačních asfaltových pásů na svislou stěnu.

„Francouzská škola“ učí napojovací pásy zatáhnout v každé vrstvě až do koutu a pak v daném úhlu stěny např. 90° vytáhnout na svislou stěnu do požadované výšky. A takovým způsobem se pracuje v každé vrstvě, tzn. jak spodní, tak i vrchní (finální) vrstva.

Výhody:
a) pro izolatéry je snadnější opracování tohoto detailu
b) v několika případech, např. v případě pochozí střechy a dlažby na podložkách, lze podložku umístit až do koutu.

Nevýhody:
a) asfaltový pás a jeho nosná vložka je vlivem působení horizontálních sil na střešní plášť značně namáhaný v místě výrazného ohybu tzn. jeho/jejího oslabení
b) paty atik jsou často v případě sanací střech ne zcela rovné a tak je tvar „kopírován“ do další vrstvy.

Obr. 1 – detail napojení asfaltového pásu AXTER na svislou plochu

 

Obr. 2 – detail napojení asfaltového pásu Bauder

„Německá škola“ detail napojení na svislou plochu
Německá škola učí vložit do koutu tzn. atikový klín pro zmírnění úhlu napojení na svislou plochu, takže se spodní i vrchní vrstva neohýbá v 90°, ale tento úhel je rozložen na 2×45° viz detail napojení asfaltového pásu Bauder

Výhody:
a) Asfaltový pás a jeho nosná vložka je vlivem působení horizontálních sil na střešní plášť
výrazně méně namáhaný v místě pozvolného ohybu.
b) umístěním atikového klínu lze často v případě sanace střechy úspěšně vyrovnat paty atik
a umožnit optimálnější napojení pásů které netrpí nerovnoměrnou pokládkou při nerovném
podkladu.

Nevýhody:
a) Složitější opracování hlavně v rozích/koutech kde řemeslník musí při pokládce
opracovávat navíc šikmou plochu atikového klínu
b) v několika případech např. v případě pochozí střechy a dlažby na podložkách nelze
podložku umístit až do koutu.

Důvody, které upřednostňují ten či onen postup, jsou:
Na střešní plochu a její povlakovou hydroizolaci působí horizontální a vertikální síly. Horizontální silou je hlavně dilatace v době ohřevu a chladnutí. Vertikální silou je hlavně vztlak působícího větru. Umístění atikového klínu v patě atiky působí jako kloub, pokud si představíme svislou plochu jako stehenní a vodorovnou plochu jako holení kost (jen pro představivost), tak je zřejmé, že v místě kloubu dochází k ohybu/pohybu obou rovin. Jelikož pásy nejsou v místě atikového klínu natavené, je zde možnost pohybu (byť omezeného), aniž by bylo napětí ze vzájemného pohybu přenášeno dál. Atikový klín je z velké většiny rozměru 50×50 mm ale lze použít i rozměry 80×80 a 100×100 mm. Větší rozměry jsou právě z důvodu většího prostoru pro pohyb hydroizolace. Materiál, ze kterého je vyráběn, je nejčastěji minerální vata, EPS nebo PIR. Zda použít ten či onen materiál závisí na izolatérovi. Dlužno dodat, že klín EPS je z tohoto seznamu nejlevnější, ale z hlediska zabudování je nutné použití samolepících pásů, aby nedošlo působením ohně k jejich degradaci. Klín z minerální vaty je nejdražší, ale je velmi rozšířen pro svoji tepelnou odolnost a klín z polyuretanu (PIR) je cenově mezi nimi a na své zpracování neklade další požadavky, neboť odolává i krátkodobému působení plamene v okamžiku pokládky.
Pokud atikový klín v koutě použit není je to z díky použitých flexibilních materiálů (vysoce modifikovaným asfaltům), kterým výrobce věří, že uvedené síly bez poškození po celou dobu životnosti střechy vydrží a budou plnit svojí deklarovanou funkci.

Směr pokládky:
V minulosti, kdy se čeští izolatéři školili na pokládku asfaltových pásů,  jsem zaznamenal dvojí přístup k této problematice. Jedná se o směr pokládky spodní a vrchní vrstvy (toto téma se týká povlakové hydroizolace pokládané většinou ve dvou vrstvách). Jedni výrobci (a nejedná se nutně o francouzské) školili pokládku spodního asfaltového pásu v jednom směru a horní (finální) vrstvu křížem natavenou. Opticky to sice při pohledu vypadalo zajímavě (šachovnicový vzor), ale z praktického hlediska to již tak zajímavé není. Zde bych připomněl normu pro navrhování střech ČSN 731901-3, kde se uvádí navrhovat střechy tak, aby na povrchu nevznikaly kaluže. Voda stojící za spoji hydroizolace se považuje za nežádoucí. Správné je dodržet stejný směr pokládky, při nízkém sklonu nejlépe ve směru spádu a klást další vrstvu podélně přesazeně tak, aby se neprojektovaly spoje nad sebou nejlépe o půl pás přesazeně. Důvodem podélného přesazení je hlavně absence spojů nad sebou, a tak eliminace možné netěsnosti a samozřejmě výše uvedený požadavek normy.

Obr. 3 – asfaltové pásy položené „do kříže“

 

Obr. 4 – asfaltové pásy položené správně

Kvalita střešního pláště dle stanovených požadavků
V Německé spolkové republice jsou povlakové hydroizolace řešeny normou DIN 18531 a doplněné o směrnice pro ploché střechy FDRL v aktuálním vydání z 2020, pro asfaltové pásy jsou dalším vodítkem ABC der Bitumenbahn –technické pravidla pro navrhování a provádění asfaltových hydroizolací s aktuálním 6. přepracovaným vydáním z 2017, které vydává spolek výrobců asfaltových pásů.
Kvalita střešních plášťů a jejich schopnost chránit vnitřní prostředí před škodami je konečně zahrnuta i v České republice v nově vydané normě pro navrhování střech ČSN 731901-3. Jsem rád, že se podařilo již zastaralou normu aktualizovat na současné podmínky a současně rozdělit tematicky na části: navrhování střech – střechy s povlakovými hydroizolacemi (ploché) ČSN 731901-3; navrhování střech- střechy se skládanou krytinou (šikmé) ČSN 731901-2; Navrhování střech –základní ustanovení ČSN 731901-1. Tak vznikl prostor soustředit se v jednotlivých vydáních na detailnější popis. V příloze A třetí části jsou rozvedeny případy, které je vhodné mít na zřeteli při navrhování střech.

Střechy lze dělit dle charakteru chráněných konstrukcí na
A1 Hlavní hydroizolace volně přístupná pro opravy ( v podtextu takové skladby a materiály se navrhují pro méně exponované a přístupné střešní plochy
A2 Hlavní hydroizolace snadno přístupná pro opravy (v podtextu takové skladby a materiály se navrhují např. na pochozích/provozních střechách, těžko přístupných, popř. nepřístupných, tzn. je zde již zahrnut faktor spolehlivosti.
Německé rozdělení (předpokládám, že je původní osnovou pro českou normu) je opticky i prakticky přehlednější
Kvalitativní rozdělení :
K1 – standardní provedení střechy
K2 – hodnotnější provedení střechy

Při hlubším pohledu však toto rozdělení sleduje

K2- vyšší očekávaná spolehlivost, delší životnost a menší náklady na údržbu včetně ekologického aspektu. Toho je docilováno hodnotnějšími použitými materiály ve dvou vrstvách (ty lze snadno vysledovat v technických listech jednotlivých výrobců) dále větším sklonem, aby se voda nezdržovala na povrchu hydroizolace takže sklon je > 2%.

 

K1 střechy na které jsou kladeny standardní požadavky se standardní životností. Použité materiály lze označit jako normové. Sklon střechy může být < 2%.

 

Tento směr ke kvalitě je přínosem a obloukem se vracím k počátku článku a výrok z minulosti „ plochá střecha se dělí na „které ještě netečou a na ty, které již tečou“
Nově „plochá střecha provedena z kvalitních asfaltových modifikovaných pásů a zručným izolatérem neteče a slouží řadu let ke spokojenosti zadavatele“.

 

Hubert Ertelt
Bauder s.r.o. hubert.ertelt@bauder.cz